Cyklotýden Kestřany 2009

Tak jsme se zase společně vydali na kola...

A že se nám okolí Opatova zdálo trošku příliš kopcovité, byla tentokrát navržena a posléze bez protestů přijata lokalita značně rovinatější, a to jižní (nebo snad střední?) Čechy. Konkrétně se nám na týden měla stát domovem fara v Kestřanech u Písku. A tak jsme se jednu neděli sešli na hlavním nádraží a vyrazili na dalekou cestu směrem západním. Při této úmorné takřka šestihodinové pouti jsme stihli nejen spořádat něco ze zásob z domova, ale také jsme začali řešit budoucnost a někteří z nás taky poprvé v životě zkusili pašovat, a to zejména autobusy, kapesníky a podobně. Tak jsme se šťastně i se všemi jedenácti koly dostali až na nádraží do Ražic, odkud nás čekala ještě cesta do Kestřan. Sice jsme se již cestou z nádraží stačili přesvědčit, že i v tamějším kraji existují kopečky, ale tuto zkušenost nám vynahradila přítomnost dědečka s přívěsem, který nám na faru zavezl nejen zavazadla, ale i Markétu a její kolo :-)
Po zběžné prohlídce fary a rozdělení pokojů, jsme se ještě vydali zakončit neděli mší v Písku, z níž si zřejmě jen málokdo vzpomene na víc než PIVO. Po mši jsme uposlechli doporučení místních a zjistili jsme, že písecká zmrlina je prostě bezkonkurenční, i když některé snad ještě víc než zmrzlina zaujala zmrzlinářka.

Protože jsme na úterý plánovali delší trasu, rozhodli jsme se, že pondělí by mělo být spíš jednodušší a dopoledne jsme vyrazili pouze do čtyři kilometry vzdálené Sudoměře. Aby to nebylo jen tak, vzali jsme to ještě oklikou kolem Žižkova památníku a pak i několika dalšími oklikami, takže nakonec jsme ujeli o něco víc, než bylo původně v plánu. A to tam byli i tací, co si ráno zajeli do Písku a pak se nás snažili dohnat (situaci měli značně ztíženou tím, že neměli mapu, a my, co jsme mapu měli, jsme většinu doby stejně moc nevěděli, kde zrovna jsme).
Na odpoledne už si sice tak zcela přesně nevzpomínám, ale mám mlhavé tušení, že jsme dost možná byli v Písku na zmrzlině, kde byla z nevysvětlitelných důvodů zmrzlinářka nahrazena zmrzlinářem a neobjevila se až do pátku.
Večer si ještě největší otužilci vyzkoušeli proud v Otavě a ten zbytek uspořádal hostinu pro místní komáry. A protože i po večeři byla noc stále ještě mladá, vyrazili jsme do hospody, kde jsme se ovšem dozvěděli, že jsme přišli dlouho a že za chvíli se kasíruje. Naštěstí jsme stihli ještě pivo nebo kofolu (dle chuti a finanční situace).

Pak přišlo úterý - náš velký den. Den, kdy jsme zdolali takřka stovku cestou na Zvíkov, Orlík a zpět. Jediný, kdo si tento zářný výkon nechtěl nechat ujít za žádnou cenu, byla Anička, a tak si ještě na cestě zpět zajela do Putimi, k čemuž jsme jí mohli my ostatní jen poblahopřát.

Středa se nesla v duchu odpočinku - dopoledne koupání (v řece nebo v lomu), které naštěstí Markéta s Verčou obětavě vyměnily za - jistě úmorné - smažení palačinek pro jedenáct hladových, a odpoledne návštěva u babičky s naprosto perfektním pohoštěním. Seznámili jsme se s Mirčetem a po pokusu o volejbal jsme raději zvolili jednodušší přehazku, kterou jsme hráli až dokud jsme schváceně nespadli do stínu borovice a s chutí přijali zmrzlinu.
Večer jsme se rozděli na dvě skupiny. Ta větší se vydala do letního kina (tentokrát pěšky) a jejich dojmy z filmu Milionář z chatrče byly zřejmě nezapomenutelné, ovšem těžko k nim můžu říct něco víc, neb jsem tam nebyla. My zbývající tři jsme se postarali o doplnění zásob v píseckém Tescu. Protože jsme se domluvili, že zpět pojedem pomalu, nemohla jsem zezačátku pochopit, kam se Kuba tak žene, zvlášť když měli on i Mates na zádech každý tak osm kilo. Až pak nám vysvětlil, že ho tlačí brambora, a nezastaví, dokud nebudeme na faře. Zbytek večera a posléze i brzkého rána jsme zjišťovali, co o sobě ještě nevíme, stopovali, jak dlouho vydrží svítit reklamní tyčinka, a zkoušeli, jak rychle se dostanou ostatní do fary bez klíčů.

Následujícího dne jsme se vydali do pivovaru. V Protivíně jsme stihli zmrzlinu a pak už jsme zamířili k Platanu na prohlídku. Připojila se k nám i Mirče a myslím, že nelitovala, výklad byl jistě velmi poučný. Škoda, že jsme z něj slyšeli jen pár úvodních slov. Nicméně aspoň jsme si prakticky všemi smysly užili zážitek z výroby piva (rámus, pach kvasnic, prohřátí a následné zchlazení a na závěr ještě ochutnávka).

V pátek jsme vyrazili poměrně brzo ráno, protože nás čekal výlet do Píseckých hor a tušili jsme, že do hor to asi nebude moc po rovině. Po nezbytné zastávce v Písku na náměstí (zmrzlina) začalo stoupání a dalo by se říct, že nepřestalo až po rozhlednu Jarník, náš denní cíl. Totéž se nedá říct o nás - pauzu jsme si dali pod vrcholem a občerstvili se kofolou, někteří opět zvolili raději pivo. Pod rozhlednou jsme si dali placky s hruškami, švestkami a česnekem a pak už nás čekal jen strmý sestup do Písku a další porce zmrzliny.

Sobotní ráno nevypadalo moc optimisticky - stručně řečeno, pršelo. Pak ovšem přestalo, tak jsme rohodli, že není důvod zásadě měnit původní plán (krom toho jsme potřebovali chleba), takže jsme odsouhlasili, že rychlejší skupina pojede do Strakonic nakoupit a pomalejší pojede stejnou trasou za nimi, někde se setkáme, najíme a vrátíme se na faru. Plán to byl skvělý, ale už když jsme nasedali na kola, byli jsme na pochybách jestli je reálný. Poprosili jsme tedy o radu svatého Václava, ten nás ovšem utvrdil v původním rozhodnutí a tak jsme vyrazili. Dojeli jsme však pouze do Štěkně, kde jsme snad řízením Božím ještě zastihli prodavačku v právě zavírajícím nákupním středisku a koupili zbývající chleby.
V bláhové naději, že ostatní ještě nevyjeli (právě začínalo pršet), jsme se vydali na cestu zpět, nicméně asi po kilometru jsme viděli, jak se k nám blíží, netuše, co se žene za námi. Tak se rychle otočili a zbývající čtyři kilometry jsme jeli v rekordním čase. Ani to nás bohužel povětšinou nezachránilo před totálním promočením, nicméně na faře jsme se usušili, zahřáli čajem a strávili odpoledne sledováním Doby ledové, hraním karet a úvahami, jak to zítra vyřešíme, pokud bude pršet.
Večer se počasí umoudřilo, tak jsme se vydali do Zátaví do hospody. Ač jsme tam nepřišli dlouho, do hospody jsme se stejně nedostali, protože tam žádná nebyla. Zklamaně jsme pokračovali do Písku a cestu jsme si zpříjemňovali bombami, broučky a podobnými kratochvílemi. Některým se ovšem zdála cesta příliš dlouhá, a tak zatímco část uvažovala o návratu do Kestřan, zbytku se je podařilo nepochopitelným způsobem předběhnout, stopnout projíždějící auto a odjet na zmrzlinu (tentokrát jen do Tesca). Cestu nazpět jsme absolvovali všichni pěšky a snad nikdo nezapomene na ten zvuk a pocit bortící se hlemýždí ulity.

Neděle naštěstí dopadla dobře, a to i přesto, že mše se protáhla tak, že jsme začali pochybovat jestli stihneme vlak. Nakonec jsme přijeli na nádraží podle plánu, i když jsme možná museli přidat víc, než se nám v tu chvíli chtělo, a tak už nás ani moc nepřekvapilo hlášení, že lak bude asi 25 minut opožděn.
Prakticky celou zpáteční cestu jsme věnovali plánování věcí budoucích a celý týden jsme krásně uzavřeli v Brně zmrzlinou, která se ovšem vůbec nedala srovnat s tou píseckou...

Jen jako dodatek podotýkám, že ranění se nedají spočítat ani prsty jedné ruky a slovo čtyřlístek už u nikoho ze zúčastněných zřejmě nikdy nebudu mít tentýž význam jako u zbytku populace ;-)