VI. vedoucákec aneb POPOUPO v DK 11/2008

Ahoj Bobánci :-)

jen se člověk vrátí z nějaké takové čupr akce, už ho kamarádi bombardují zvídavými dotazy: "Jaký to bylo, povídej...?" A tak jsem se rozhodl, že provedu myšlenku, která mi na mysl přicházela již v Kounicích, a něco sem o tom všem napíšu, protože rozhodně je o čem psát a jsem přesvědčen, že tím za 1. nic nezkazím a za 2. třeba i někoho potěším... :-) za délku neručím.

Všechno to pro mě začalo vlastně už čtvrtečním večerem 13. listopadu, den před plánovaným odjezdem do Opatova, kdy jsem byl vtažen do spontánní diskuze Bobánků, která vyplinula z překvapivého zjištění paní Vrbacké, že na naší nejmilejší faře ještě není vymalováno, čímžto je špatně obyvatelná a náš plánovaný víkend tedy prakticky nerealizovatelný... Po nedlouhé poradě a poté, co se naše obětavé kamarádky organizátorky dokázaly smířit s tímto nepříjemným faktem, padlo z jejich strany jasné rozhodnutí: Jedeme do Dolních Kounic! :-)

Nejen, že to bylo rozhodnutí nesnadné, ale neslo v sobě pochopitelně i spoustu aspektů, které děvčatům do jisté míry zkomplikovaly život. Znamenalo to pro ně neplánovaně připravit prostory, které jsme měli ty tři následující dny obývat, zredukovat a překopat vlastní náplň víkendu, (která byla v podstatě šitá na míru Opatovu), reorganizovat naše společné stravování a ubytování, no skoro všecko... a v neposlední řadě taky jistě samy měly dost nervy z toho, jak to asi všecko v takovéto improvizované podobě dopadne, jestli se nám to bude líbit, jestli nebudem moc brblat, bude-li nám chutnat a vůbec... :-)

A teď už něco konkrétnějšího k samotnému víkendu:

V sobotu ráno jsme se sešli na Nových Sadech, sice nekompletní - bez Psotových, kteří nám již od pátku připravovali chaloupku a domeček, ale, jak se zakrátko ukázalo, všichni v dobré náladě. Hned v šalině, míjeje Ústřední hřbitov, jsme si vyslechli zadání prvního úkolu: Božence se nejspíš zdálo, že máme nějak špinavé zoubky, a tak všem rozdala krásné zubní kartáčky :-) A hurá na to! Tedy ne čistit, děti, ale pěkně držet v pravé rucče a nepustit, ne chvilku, furt! A kdo kartáček odloží a jeho hlídač ho načapá, dostane něco pěkného za úkol. Byla to vcelku užitečná hra, která ostatním přinesla samé radosti :-) Boženka nám jak se patří zvesela zavrzala a třeba Zdenečkovi poskytla tajuplný námět k přemýšlení...konkrétně, proč asi ten Martínkec porád nosí ten svůj klóbrc naruby, že? ;-) V Modřicích jsme přesedlali na autobus a ani v něm jsme nezaháleli, holky nám přečetly úvodní část příběhu, který byl motivem jejich programu. Dozvěděli jsme se o Tomáši, Michalovi a Alžbětce, jejich bratranci Otíkovi (alias Chocholoušovi, posléze i o jeho Stínu), tajemném Ladislavově domě a zvláštní hře, kterou si tyto děti jednoho deštivého dne vymysleli a kterou si museli na vlastní kůži prožít... A tak začala i naše POPOUPO aneb Podivuhodná pouť pouští :-)

Některé z postav byly vylíčeny natolik barvitě, že se s nimi část Bobánků již při vstupování z autobusu do Kounic zcela ztotožnila. Například Martínkec s charakterním Otíkem, Kubula s jeho věrným druhem Chocholoušem a časem i s jeho negativním druhým já, Stínem atp. :-) V D. K. nás přivítala útulná babiččina chaloupka, bez babičky a ihned jsme se vedle posilňování výtečnými buchtami jali plniti další zapeklitý úkol, a to vpravdě geografický :-) Vymalovávali a dotvářeli jsme totiž Andrislavkou načrtnuté hrací pole POPOUPA, které jsme si nejprv museli na dvoře najít... Na své dílo jsme byli patřičněni hrdi a myslím, že plným právem, protože krom nezbytného Zeleného údolí, Pomerančovníkového hájku, Kameno-lanového mostu přes Velkou prázdnotu, Kritického pásma, hrůzostršného Draka, zrádných Východních hor s padajíma butrama, Zlatavých mlh, mohutného Hradu a kýžené cílové Studny, v níž člověk viděl svůj skutečný obraz jsme hrací plochu vylepšili např. o dva druhy kaktusů, blankytné jezero s vodopádem, pana Sněhuláka a další sympatické vychytávky :-) Nyní jsme mohli slavnostně vstoupit do HRY, tedy na Psotovic malebnou zahrádku. Následovala hra, při níž jsme se zblízka seznamovali s Dolními Kounicemi, hledali stanoviště - Rosa Coeli, Zámek, Hřbitovy, Synagoga, sv. Barborka, Babička a další. Někteří pobíhali jak mourovatí, luštili šifry, povídali si s Viktorkou, poznávali záludnosti tamních domorodců či nechápavě hledali "normální hřbitov" ;-)

Řádně nám z toho vyhládlo a naneštěstí jsme při obědě byli seznámeni s nechvalně proslulou dolnokounickou specialitou, kterou si ovšem zatím nidko netroufl pojmenovat... Někomu šmakovalo, jiný z toho měl mžitky před očima... Každopádně to ale stálo hodně moc úsilí spořádat takový obídek :-) Nastal polední klid, v němž jsme se seznámili s nocležištěm, které se nacházelo v domečku na druhé straně Jihlavy, v pokojíčku u Kačenky - dívčím, s růžovým slonem a koupelnou - a u Matýska - chlapeckém s dílničkou pod postelí, domácím muzeem, autíčky a formulovýma puzzlíkama... :-) to se to spinkalo, až na ty rána...

Večer nás čekala pudinková honěná pří níž jsme se museli vyhýbat svíčkám... nebo tak nějak to bylo ;-) Zvítězil ten, kdo nezůstal hladný a zbóchal nejvíc kelímků. Hráli jsme na poněkud odlehlejším místě v blízkosti bývalé klášterní márnice a o společnost se nám starali záhadní krvelační mniši, kteří nám pomohli i s likvidací pudinků a s nimiž si vskutku není radno zahrávat! Po setmění se totiž pohybují po celých Kounicích i okolí, nejen při onom torzu ženského kláštera ;-)

Když jsme se pořádně zrušily fyzicky, zaznali jsme, že to chce ještě nějakou intelektuálnější zábavu na naší úrovni, a tak jsme hráli Aktivity. Makulka, Mates a Zdeneček nás ovšem totálně rozdrtili :-)

Zapomenout bych neměl ani na neskutečně dojemné scény z Fantoma opery, jejichž rozdílné účinky na části ženského a mužského publika nelze slovy dost dobře popsat :-) Ale byl to mazec!

V neděli jsme šli ráno na mši a byli počastováni mimo jiné poutavým kázáním pana faráře na téma obdarování a milost Boží. Zdeneček s Martínkecem se poté dobrovolně s obětavostí sobě vlstní vydali hledat Ájushčin dosud nenalezený náramek, do míst sobotní pudinkiády. Nenašli nic... a oč větší bylo po návratu jejich překvapení, když zbytek Bobánků pod vedením Kačulky odmítal vpustit tyto dva vyhladovělé, osudem zkoušené zasloužilce do chalupy na snídani. Nadto je přes okno halasně mlaskaje provokoval krajíci prohýbajícími se pod centimetrovou vrstvou dvoubarevné nutely. To bylo na naše hrdiny příliš, a tak situaci uchopili pevně do svých rukou a vyřešili ji po chlapsku, snídaní U Klementů... ;-)

K obědu byl tentokráte výtečný Bóbo-brgul, jemuž předcházela velmi akční hra na Večerníčka/níčku a jeho osobního strážce/kyni, naštěstí všichni přežili. A tak jsme se mohli vydat za mnichy, na průzkum klášterních zdí, při němž jsme rovněž užili něco srandy a chvílemi to bylo i napínavé... ;-)

Odpoledne každý trávil po svém - výroková logika, metodika sexuální výchovy, hudební vložky, někteří se i "zpovídali" ;-) a večer se rozhodlo, že se pude za kultůrou... A šlo se. Na třetí pokus jsme se strefili do správného zařízení, i když ani tam to úplně hladce nešlo :-) Srazili jsme stoli a hráli žouželení, populární to hádací hru. Někteří zpytovali svědomí, jiní pomlouvali, a dokonce na sebe i žárlili...

Po výtečné večeři se rozhodlo, že se jde, déšť nedéšť, na noční hru... Nakonec byl nedéšť a luna jako rybí oko ozařovala opuštěný vinohrad, kterým se nesly tesklivé tóny nesmělé flétny. Nikdo se neztratil, a tak jsme se mohli za svitu plápolajících svíček pomodlit pěkně pod širým nebem, v chrámu vinic a podzimních polí, s hvězdami nad hlavou a větrem v zádech... poděkovat za vše krásné, co nám Pán přináší ve své nekonečné milosti, vzpomenout na to, že i přes zimu a únavu, která nás chvílemi sužovala, máme v srdcích stálý zdroj tepla a světla, který nám dává život a je nám velikou radostí.

V pondělí jsme svou velkou hru dohráli, překonali jsme hlubokou Prázdnotu, která si na nás brousila zuby, sice jen o vlásek jsme unikli vlastním temným stínům, ale nakonec jsme slavně zvítězili a ve zdraví se vrátili domů.

Díky Bože za krásný víkend, díky vám, kamarádi... Bylo to, myslím, zdařilé, velmi zdařilé :-) Zažili jsme historicky první vedoucákec (nebo Bobánkec?) mimo Opatov a zadařilo se, nicméně věřím, že na Opatov nezanevřete a že VII. Vedoucákec se uskuteční opět tam, kde je doma :-)

Těším se na vaše komentáře a postřehy.